“Skokanská elita, nabitý hudební program i další extrémní sporty”, tak se sám profiloval devatenáctý ročník Highjumpu, soutěž skoků do vody v zatopeném lomu poblíž Prahy.

Přítomny nebyly jen elity ze světa skokanů, ale také z fotografického světa – já 🙂 O svou akreditaci jsem se “popral” s ostatními fotografy v soutěži typu “pošli lepší fotku”, takže po takové výhře musí jít sebevědomí nahoru, no ne? 🙂 Omlouvám se všem kolegům, znám ten pocit “tohle vyhrálo? to bych dovedl vyfotit líp” 🙂 Kupodivu jak jsem byl zveřejněn jako výherce, dostavil se spíše stres než nějaká radost. Ale nakonec jsem si to jel užít, posbírat nové zkušenosti a vyfotit co nejlepší fotky.

Pokud jsi návštěvník tohoto (ne)festivalu a chceš zavzpomínat, nebo se chceš jen kouknout, jak to tam vypadalo, pokračuj na fotky. (Klikni na první náhled fotky  (níže) v pořadí a pak se přepínej pomocí myši nebo šipek vpravo a vlevo…).

Pokud jsi fotograf, tak pár mých postřehů:

• Snad nikdy mi nešel foťák tak do protivky jako tady. Jsem zvyklý fungovat na prioritu clony nebo času, ale tady dělal foťák psí kusy a opak toho, co jsem potřeboval. Takže jsem fotil na manuál, s neustálou kontrolou, jestli expozice zrovna sedí, protože jednu chvíli svítí, pak zase nesvítí, nebo svítí míň, byl to opruz a hlavně nevím, čím to bylo způsobeno. Popité jsem neměl a sport je to sice extrémní, ale focení by být extrémní zas až tak nemělo 🙂
• Nejkratší čas expozice 1/4000 dovolený mým foťákem mi párkrát přišel málo. Volný pád je pěkný sešup, je třeba zachytit extrémně rychlý pohyb a svou roli může hrát i honba za otevřenou clonou s přílišným okolním světlem.
• Čím lepší foťák dělaný na sport/reportáž, tím lépe. Čím větší “kulomet”, tím snadněji se utrefí nějaká vhodná fotka dopadu.
• Dále jsem plakal nad ostřícími body. U mého foťáku nejsou po krajích, takže byl problém s kompozicí, respektive s ostřením. Nechcete mi někdo koupit D500? 🙂
• Hodí se nějaká ochrana objektivů či těla. To byla první věc, co jsem doma vyhrkl na přítelkyni – “musíš mi ušít ty neoprénové ochrany!” (které mám slíbené od Vánoc :-). Pak mi došlo, že vlastně nikdy nebudu blízko vody tak, abych to musel řešit. Chyba lávky! Problém sice nebyla voda (nepočítám sprchu od flyboardu), ale všudepřítomný prach taky umí udělat své. Pokud máte svou techniku rádi, doporučil bych to před focením řešit.

Samozřejmě některé omezení jde vyřešit důvtipem, ten je zdarma 🙂

A ještě příhoda, která mě rozesmála:

Ležím sám s hlavou přes okraj na nejvyšším 20 metrovém můstku a fotím co se děje pode mnou na 13 a 16 metrových a ve vodě. Tu si všimnu, že mám nahoře společnost, přijde ke mně nějaká žena (později zjišťuji, že Mexičanka Valeria) v plavkách, opatrně se dívá přes okraj můstku a (anglicky) říká:
– “to je výška, úplně se mi z toho dělá blbě”
– já: “hm, to je”
ona si lehá vedle mě: “takhle se cítím o hodně líp, takhle je to celkem v pohodě”
– já: “jo, takhle je to lepší. A Ty skáčeš?”
– ona: “jo”
– já: “a z jaké výšky?”
– ona: “z téhle”
🙂